První den na kole

Vyjíždíme z Kalaikum a vojáci na náměstí sázejí květiny. Pokládáme to za dobrou zprávu.
První den na kole je vždycky trochu náročnější. Postupně doladujeme upevnění bagáže, vyvazujeme brašny, vychytavame nedostatky.
Každý jsme zvolili trochu jiný systém, tak jsem zvědav, jak se co osvědčí.
Celý den jedeme monumentalnim údolím řeky Pjanž. Zasněžené vrcholky nad námi mají přes 5000 m, kolem vyprahlé skály a jen občas trochu zelene tam, kde vytéká potok.
Na druhém břehu řeky Pjanž je Afghánistán. Nevede tam silnice, jen osli stezky, a kus silnice vidíme jen občas, když je přes řeku most.
Přestože jedeme ve výšce hřebenů Krkonoš, je pekelné vedro. Rozpálené skály odrážejí sluneční zar jak čočka a my se pečeme na dně údolí. Po 50 km obedvame na něčem jako velká postel s koberci a pak rovnou všichni usnem . Budime se, pořád je vedro, ale musíme jet dal.
Cesta je čím dál horší, asfalt mizí a stoupání jsou prudsi, jedeme pískem, sterkem, kameny.
Občas potkáváme kamion jedoucí z.činy. Na korbě bagry, buldozery, mostní konstrukce, stroje a zařízení. I tady cinane investují. Řidiči jsou nečekaně ohleduplni,, někdy i zastaví, abychom se mohli bezpečně minout.
Kamionskou ubytovnu najdeme až po 90 km. Máme toho dost, už meleme z posledního.
Kvalita bydlení dost nízká. Na mytí máme kanystr s vodou a tedy si umyjeme jen klíčové části těl. Záchod jen příšerná kadibudka. Postele prolezene a povlečení už má něco za sebou. Vypadá to, že je mění tak po půl roce a my máme smůlu, že je červen.
Ale k večeři výborný plov nám zlepšuje náladu.
Celá ta noc včetně polopenze nás vyšla na 400 Kč všechny dohromady.
Kluci ještě venku opravují pavlovi přední brzdu, která se mu dneska rozsypala, ale já už jdu spat.